Sociální a pomoc.
V nadpise jsou dvě slova. Souvisí spolu nebo ne? Každý to může vidět jinak. Základní myšlenkou je, že sociální, znamená nějak znevýhodněný. A ten potřebuje pomoc. Ale je to tak skutečně? Budu tady trochu filozofovat. Klidně diskutujte, hádejte se, přemýšlejte, ale nebuďte neteční!
„Integrace a opora, adekvátní nebo dokonce optimální sociální začlenění do soukromých i oficiálních a pracovních struktur je významným protektivním faktorem, zejména duševní a sociální pohody.“
Tak nějak zní jedna z důležitých formulací sociální potřebnosti jednotlivce. Přeloženo do naší řeči, je to nutnost začlenění do své sociální skupiny a to jak doma, na pracovišti i ve společnosti. Je to předpokladem dobrého, nejlépe optimálního, ale alespoň adekvátního začlenění – inkluze. Adekvátní je přiměřený, optimální by bylo ovšem to nejlepší. Přiměřenost se totiž dá posuzovat z příliš mnoha hledisek a to co je pro jednoho adekvátní, jinému se jeví jako nedostačující. Nu ale pro pohodu v životě to potřebujeme. A pak je tu ta sociální pomoc. Ale pomůže mi jen to, když se společnost, rodina bude snažit mi dát finanční, zdravotní a asistenční pomoc? Mluvím nyní hlavně o zdravotně znevýhodněných. Mnozí z nás se tváří, že jen pomoc jiných mi pomůže být aktivní ve své sociální skupině, ve společnosti atd.
Není to ale taky trochu naopak? Já jsem přesvědčen, že ano. Sám musím pro socializaci, pro začlenění do skupin něco udělat. Pomoci. Ano, i já, zdravotně či jen ekonomicky či jinak znevýhodněný mohu pomáhat. A asi i musím. Každá akce v tom našem známém vesmíru vyvolává totiž reakci. Pokud budu jen tupě čekat, kdo mne spasí, tak to se, téměř jistě, nedočkám. Nevím, proč by to měl pro mne někdo dělat. Když ale sám jsem aktivní, udělám co je v mých silách, jistě se najde i ta odpověď a pomocná ruka pro mne. A to myslím symbolickou ruku. Mohou to být jak finance, tak pomůcky, technologie, slovo, ale i ta ruka co pohladí a pomůže.
Dnešní doba přináší velký individualismus. Je zajímavé se starat jen o sebe. To pokud mám sílu, zdraví. Bude se ale taková společnost rozvíjet? Přece jsme tvorové společenští. Potřebujeme svoji skupinu, sociální, jak se tomu říká. A ta nebude fungovat bez solidarity. A solidarita není nic jiného, než opustit individuální myšlení a chování… Jak prosté.
A ještě jedna otázka pro mne i vás. Jsme dost vnímaví, ochotni pomoci, solidární? Mnohdy jsou to jen drobnosti. Například jsme na setkání jedné takové skupiny. Pracovní. Sedíme venku. Začne pršet. Tak uteču a sednu na lávku pod střechou. A tu další nechám na dešti. Však kdo chce sedět, si ji potom přinese. Nevadí, že bude mokrá. Mojí velikosti to nevadí… Příklad druhý. Někdo se motá po ploše, asi něco hledá, nu přece jej nebudu obtěžovat dotazem, zda něco nepotřebuje… Jen trochu popřemýšlejte, zda jste sami někomu takto nezkomplikovali život, nebo jej jen nepomohli zjednodušit…
Co jsem tím chtěl říci? Pokud máš pocit, že nic, tak nic…Já jen tak filozofoval!?!
*** Zpět ***