Toho se bojím!
Já jsem dnes prakticky nevidomý. To znamená, že ještě rozeznávám světlé a tmavé věci, nikoliv detaily. Ale dá se s tím žít, orientovat v prostoru. Mnoho let mi slibovali lékaři úplnou slepotu. A té se bojím. Asi jako každý jiný. A nyní jsem byl přesvědčen Hankou Vrtkovou, abych se stal na dvě hodiny nevidomým. Já nechci.. A nebo to zkusím?
To je základní myšlenkový pochod před tím, než jsem kývl, že dám klapky na oči a budu se pohybovat po městě jako naprosto slepý. Posloužit k tomuto nácviku, či jen zkoušce, pak má soutěž v prostorové orientaci, kterou pořádá pravidelně oblastní odbočka SONS Kyjov.
Je pondělí 10. Října, před desátou hodinou. V prostorách odbočky se schází jak ti odvážní i vystrašení soutěžící, tak jejich budoucí andělé strážní. Přivítání a jdeme na to. Na prsa startovní číslo, toto jsou tvoji strážní andělé (já mám dva, asi jsem neřiditelný, ale já si je vyprosil). Andělé jsou studentky a studenti zdravotní školy, ti nás budou po trase soutěže doprovázet, číst itinerář cesty a taky plnit funkci anděla strážného, aby se nám nic zlého nestalo. Tak hurara na cestu!
Klapky na očích, v ruce bílou hůl. Ostatně i tato soutěž je věnována dnu bílé hole, mířím do ulic města Kyjova. Vodící linie je vpravo, vlevo, kolem budov, za roh, zády k budově přejít na kraj chodníku, označit, že chci přejít silnici, poslechnout zda něco jede a odvážně vykročit do silnice. A tak jdeme metr za metrem. A je tu první stanoviště s úkoly. Bude prý jich šest. Tak co tady? Normální taška, v níž jsou věci jako klíče, peněženka, cosi na doklady, kapesníčky, deštník. A ono se to vysypalo na chodník. To samo tedy rozhodně ne. Takový je úkol, sesbírat vše co nejrychleji. Přes mé břicho se skláním a za 18 sekund je vše v tašce. Můžeme pokračovat dál.
Opět kolem plotu, přes silnici a k dalšímu stanovišti. Musíme čekat, protože před námi je další soutěžící. Startovali jsme po deseti minutách, ale my jsme nějak rychlý. Mám prostě skvělé anděly strážné. Druhý úkol. Na šňůře je pověšeno deset předmětů. Najít je postupně, poznat o co jde a na konci vše vyjmenovat. Velký cedník, lžíce na boty, česnek, drátěnka na nádobí, baterka, cosi co nepoznám, ale je to jak třmeny na koně, ale to by musel být hodně malý kůň. Nevím, tak dál. Kartáč, hrnek, květináč, držák na CD. Vyjmenovávám, co si pamatuji. A jdu zpět koumat, co je ten záhadný třmen. Ha a ono je to fakt na boty, ale v zimě, tzv. nesmek. No dobrá, to jsem v životě v ruce neměl. Jdeme dál.
Schody nás zavedou do prostor muzea. Co to je tady? Poznává
m žebřiňák, tedy vůz na seno, koně ze dřeva. Marně bojuji s představou, že toto plastové je kýta či pečená kachna. Salám, či obal na vajíčka poznám. Jízda králů, to je téma této výstavy. Děkuji průvodkyni za vysvětlující slova a pokračujeme dál.
Další zastávka s úkoly. Prý jak jsme dlouho na cestě. Je mi mile s dámami, tak tipnu 26 minut a ona je to hodina. No v příjemné společnosti se čas nevnímá. Odhaduji minutu, to se trefím skoro přesně 59 a cosi. To je dobrý. Délka provázku je snad taky správně změřena, odhadnou a nakrokovat dva metry je další úkol. Něco přes metr osmdesát. No není to přesně, ale dobrý.
Míříme za zvukem pípání. A je tu vchod. Jejda, tady si můžu objednat pití. Bravo pořadatelé. Po posilnění je úkol zavolat si taxíka. Stále klapky na očích. Už prý jede. Venku slyším sice přijíždět auto, ale přede mnou brzdí, sakrblé, to je snad kolo. A fakt. Dvojkolo. Tak taxík na vlastní pohon. Jedeme dál.
Andělé mne našli na náměstí u dalších úkolů. Ujít pár metrů rovně se mi daří až na třetí pokus. Mám jednu nohu kratší, ale že díky tomu jdu mimo, no taky dobrá zkušenost. Ještě rozeznat vůně. Worcester ani sojovku nepoznávám, mléko nevoní, ale olej, pivo, víno a slivovici s jistotou. Pak najít stejné povrchy na špalíčcích dřeva a v krabičce s chlívky. To se mi podaří komplet. Ještě zvukové pexeso. Najít kostky se stejným zvukem. Tak tady jsou rolničky, tady kulička… hledám, skládám. Jsem už ale nervní, čas strašně utíká a já musím na vlak. Prý je to vše. Tak honem do cíle. Z dáli slyším zvukový majáček a mířím do cíle. Ještě pozdravy a poděkování báječným studentkám a pro dnešek mým andělům. Poděkování pořadatelům a utíkám na vlak. Musím do Brna pro svého vodícího pejska. Zase trochu vidím a Hope mi pomůže se zbytkem. Ale to je již jiný příběh.
Byla to velmi zajímavá zkušenost. Bál jsem se než jsem vykročil, ale pak až překvapivě v pohodě. To je nejlepší zjištění. Věřit lidem kolem sebe se vyplácí. Naštěstí jsem byl nevidomý jen něco málo přes dvě hodiny. Tak poděkování všem organizátorům, všem studentům i soupeřům. Asi si to příště zkusím znovu.
*** Zpět ***