Víkend nejen v oblacích.
Nejdříve to nevypadalo nijak zajímavě. V pátek 24. Června jsem byl domluven s kamarády Josefem a Karlem, že zajdeme v Pardubicích na pivko, probereme, jak jde život. V sobotu pěkně domů. Jenže den před odjezdem na chatu padla otázka, proč já vlastně nejedu do Hradce.
Myslí se tím Hradec Králové a bude zde v sobotu letecký den pro zdravotně znevýhodněné. Již čtvrtý ročník. Já byl dvakrát a nijak mne nelákalo lítání. AN 26 jsem před dvěma lety letěl z Prahy do Hradce a zpět. Vrtulník asi nebude, tak co. Ale, nedalo mi to. Budou tam kamarádi. Já pár kilometrů odsud, tak se asi podívám. U piva v Pardubicích se domlouváme, že pojedeme všichni tři. Pardon, čtyři, protože s námi bude i můj drahý Hope. Domluveno, jedeme.
Navigace v mobilu je neomylná, výjimečně, nacházíme cíl přesně. Jsou tu již spousty lidí. A kamarádů. Ze SONS Kyjov, ti přiletěli vojenským dopravním letounem Cassa. Jejda, to je zajímavé. To je nové letadlo české armády a přece jen se v něm svézt by byla mimořádná šance… Nejsme objednáni, nepřihlásili jsme se. Tak si to vše alespoň prohlídneme. Již tu potkávám i kolegy z mé firmy Deep. A oni mají pro mne letenku. Vždyť jsem se zmínil, že tu budu. Úžasné, vše zajistili. Ještě kdyby se tak nějak dostali do letounu i Karel a Jožka. Ani jsme pivo nedopily a přijíždí znovu Vladimír. Prý má dvě letenky navíc. Hurara, poletíme všichni. Dík dík a ještě jednou dík.
Je dost času a tak si prohlížíme zde vystavené další letouny, techniku Policie, výrobky modelářů, sledujeme motocyklového kaskadéra, výcvik dravců a mnohé další. Dobře se bavíme, hraje další a další hudební skupina a potkáváme nové i staré známé.
Je to tady, náš let číslo čtyři se má připravit. Nastupujeme. Zadní výklopná část letounu tvoří nájezdovou rampu nejen pro vojenská vozidla, dnes i pro vozíčkáře a taky pro nás. Pomohou zaměstnanci a usedáme v prostorách tohoto nováčka mezi letouny České armády. Trup dlouhý 25 metrů, má pojmout 45 plně vyzbrojených vojáků, jinak zvládne osob ještě víc. Sedíme jak ve staré tramvaji, zády k trupu letounu. Ještě připoutat bezpečnostní pás. Tři přišli zkontrolovat, zda i já jsem připoután. Kupodivu ano. Je to jen tak, tak, ale tím vlastně se vejdu do normy pro českého vojáka hi hi.
Letíme! Sto až sto padesát metrů nad zemí, rychlostí 350 km za hodinu. Maximálku to má asi 482. Kamarádka a kolegyně z firmy Anna mi popisuje co je pod námi. Mám veškeré potřebné informace. I ten, že i známé pytlíky v letadle mohou naplnit svůj účel.. Rychle to uplynulo. Opět s jistotou, klidně dosedáme na letištní plochu a můžeme vystupovat. Ještě pár fotek a do budoucna se mohu chlubit. Letěl jsem letadlem, jež přepravuje naše vojáky na mise například do Afganistanu, letounem, jímž se přepravili koně převalského do Mongolska.
Odjíždíme z Hradce se spoustou zážitků, pohodou a úsměvy.
Já mám odpoledne ještě hoooodně zajímavý program. Odjíždím s kamarádkou Mílou, nyní senátorkou na dvě akce. Svěcení vlajky a znaku obce při příležitosti 880 let obce, potom jedny narozky. Poznávám, že život lidí v tomto postavení není jednoduchý. Mnozí kolem nich doufají, že jsou všemocní. Snáší se spousty přání, požadavků, stížností. Ale jsou to taky hluboce lidská setkání, projevy pochopení i přání úspěchů. Míla nic neslibuje, jen si značí, poznamenává nové kontakty a zkoumá možná řešení. Chce, a co já vím, je moderátorem a tím člověkem, jenž dokáže dát potřebné lidi dohromady, aby se věci mohli posunout dále. Nu přeji jí, aby jí energie vydržela co nejdéle. Již tak pomáhá „svým“ dětem školy pro postižené děti v Pardubicích.
Ještě večer sami probereme, jak jde život soukromý, co se děje kde zajímavého. Je pozdě večer. Vlak už domů nejede. Tak v neděli ráno opět domů na Moravu.
Loučím se s Mílou Horskou, Karlem Bartošem, u nějž jsem dvě noci spal. Loučím se i s Pardubicemi. Ale já se sem brzy vrátím. Nejdříve pro novou bowlingovou kouli, která bude pro mne za pár dnů připravena…
*** Zpět ***
Tady jsou další fotografie!a>