Průvodce, jenž moc nevidí…
Já jsem ten průvodce. Jsem prakticky nevidomý. To může znamenat cokoliv. V mém případě je to tak, že mi zůstaly zbytky zraku po periferii obou očí. Nerozeznám tudíž barvy, nerozeznám detaily, ale to ani takové, jako je jedno písmeno přes celou obrazovku. Jen vím, co je tmavé, co světlé. Přesněji, kde je to světlejší, nebo tmavší. Není možno rozeznat, zda ten světlý flek leží či stojí, Prostě musím zjistit, o co jde. Má to ovšem výhodu, že vím co je co, když to jednou obejdu a zapamatuji si. Cestičky jsou většinou světlejší než tráva kolem apod. A tak funguji.
A takového „borca“ si vzala na výlet moje drahá sestra jako průvodce. Ona se dvaceti dětmi své třetí třídy, se mnou jako průvodcem, já průvodce svého Hopa. To je sestava na cesty po Brně.
Vyjeli jsme vlakem. První cíl je technické muzeum. Děti jsou v pohodě, vodící pes Hope taky dříme. Já zjišťuji na navigačním centru pro zrakově postižené kudy cesta. Máme popis, máme itinerář i pro další přesun na oběd. Teď aby to jen ráčilo zůstat v mé hlavě. V kapse je ještě navigace GPS v mobilu tak jdeme.
Na brněnském nádraží skupinu provádíme suverénně na peron tramvají, zde ovšem zvaných šaliny. Známe to tady, protože sem zajíždím za prací. Odjíždíme až k muzeu. Hurara, první cíl jsme trefili přesně. V muzeu je fajn zábava. Tady mne trochu mrzí, že nevidím. Jsou tu prima vychytávky na zkoušení, jak ta fyzika vlastně funguje. Popisují mi to jak děti, tak sestra. Zajímavé. V oddělení zvuku si na své přijdu lépe, i když vidící to mají obohaceno o vizuální vjemy. Nejlépe je v oddělení hudebních nástrojů. To je teprve rachot. Ještě nahlédneme do oddělení pro zrakově znevýhodněné. Tady děti již mnohé znají, protože znají mne a mého psa, Lenka, čili moje sestra jim mnoho přiblížila ve škole. Bylo zde znamenitě. Ale na oběd.
Tramvají, pak přesun na trolejbus. Zvládáme to bezpečně. Já od Konce skupiny pokřikuji na Lenku. Co má hledat, jako přechod, jít doleva, přes ulici, vpravo, stejně, jako na Hopa. A ona tu ta zastávka je. Tak vystupovat, Mendlovo náměstí a do restaurace. Je to Výtopna, stejná jako v Praze. Kdo zná mé stránky, již poznal. Děti jsou nadšeny. Vlaky přivážejí nápoje, jídla je dost a je výborné. Ani odsud se nechce.
Další cesta je jednoduchá. Šalina numero jedna a to směr Bystrc, čili prígl, česky přehrada. Po příjezdu další milé překvapení, spousta kolotočů a dalších atrakcí. Vedoucí akce musí rychle reagovat, tak projížďka na lodi nebude na tři hodiny, ale jen jednu a zbytek musíme přece na ty kolotoče. Domů se nepřiveze ani koruna…
Vše splněno dle zadání. Peněženky prázdné, ústa zalepená cukrovou vatou, žaludky rozhýbané s kolotočů. A na vlak a domů. Marně paní učitelka uklidňuje své svěřence ve vlaku. Tolik zážitků musí probrat. Všechny a důkladně… My s Hopem podřimujeme. Svůj neobvyklý úkol jsme splnili. A pak že ti slepejši mají sedět doma… ha ha ha
Tak toto vše se událo 31. května 2011
P.S. Děti napsaly krásné příběhy o tom, jak s nimi byl Hope na výletě. Ty nebudou mít již nikdy problém, když potkají zrakově postiženého.
A jak to viděly dětské oči?
Tady jsou další fotografie!
*** Zpět ***